it´s too late to be late again

Články



Nobelovka pro Dylana


"…one more cup of coffee for I go to the valley below."

Poprvé jsem Boba Dylana zaznamenal během svých gymnaziálních let na začátku 80. let. V Karlových Varech tehdy proběhl program o Dylanově tvorbě včetně hudebních ukázek a bylo to jako spouštěcí tlačítko. Možná pod vlivem nového objevu jsem se tehdy začal učit hrát na kytaru a foukací harmoniku. Ostatně umět zahrát Blowin’ in the Wind chtěl v té době kdekdo. Díky tehdejší Sekci mladé hudby se mi navíc dařilo dovídat se více o jeho starých deskách a různých vystoupeních.

Bob Dylan

Po roce 1989 jsme měli štěstí a byli na prvním Dylanově koncertu v Praze. Zážitek, ze kterého žiji dodnes, byl pro nás neskutečně nabíjecí, elektrická kytara v jeho rukou a huhňavý hlas vytvořily událost, kterou z hlavy nikdy nedostaneme. Když nastoupil a hrábl do strun, měl jsem pocit, že se mi pila zařezává do nervových vláken.

Z období 60. let mám rád několik skladeb a hlavně desku Blonde on Blonde, ale nejvíce mne oslovuje následná dekáda. Alba jako Desire, Blood On the Tracks nebo Street-Legal jsou tak skvělá, že i dneska po tolika letech nenudí. V 80. a 90. letech to byly výborné desky Infidels nebo Time Out of Mind, jenom v novém tisíciletí mi vcelku pohodová alba spíše splývají. Také je na trhu několik publikací o Dylanovi v českém překladu, nepřekonatelná je ovšem kniha Víc než jen hlas, která nikdy nebyla v prodeji. Je plná přeložených skvělých textů a vypadá spíše jako sbírka básní.

Teď Bob Dylan dostal Nobelovu cenu za literaturu a já tento počin samozřejmě vítám. Je to velké ocenění jeho tvorby, já ale jako mnohem důležitější vnímám fakt, že pořád skládá a vystupuje. A je stále skvělý.

06-11-2016

Váš e-mail:
Text:
Kontrolní kód:
Zapište číslicí, kolik je pět plus tři:
  
Na Timovi
Ve světě