Spermie ze zmije
Další z parádních cestopisů, tentokrát o tajích Albánie.
Hned na začátku musím říct, že se publikace trefila přesně do naší balkánské dovolené na Pelješacu. Rozhodl jsem se ji číst až na místě, protože předchozí zkušenost s jinými knihami autora Jana Šťovíčka mi dokázala velmi věrně připomenout naše tehdejší cesty do Skandinávie i severní části Sahary. A číst o Balkánu, když tam zrovna jsem, mi připadá ještě zajímavější.
Už cesta přes Slovinsko a Chorvatsko je popsána dobrodružně, plná setkání se zajímavými lidmi, celníky počínaje. Vzhledem k tomu, že v jižním Chorvatsku jsme již podruhé s naším psem, a navíc také přejíždíme přes Bosnu, vždy očekávám nějakou zradu v podobě chybějícího razítka, o jehož existenci jsem neměl tušení. Sorrelovo vyprávění mne rozhodně neuklidňuje (v době psaní tohoto článku mám ještě přes cestou zpět), ale o to teď nejde.
Opět se parta dobrodruhů pouští do Evropy se starými škodovkami 120L (i to je pro mne lehce nostalgické, jde totiž o poslední typ auta, které jsem byl schopen si alespoň trochu opravit sám). Nejvíce kapitol je věnováno Albánii, protože tam výprava Scorpio IV směřovala. Ale i úvodní části jsou bezvadné, zejména popis Mostaru je hodně lákavý a já jsem zrovna několik desítek kilometrů od něj…
Knize nechybí vtip, zejména při charakterizování osob výpravy v různých situacích. Zároveň jde opravdu o cestopis, ale popisování zajímavých míst není jako v CK katalogu. Naopak, jsou skryta ve vyprávění, proto se knížka dobře čte.
Nevím, jestli to je dáno tím, že balkánské horko zrovna prožívám na vlastní kůži, ale knihu jsem doslova zhltal. Tento článek je poděkování autorovi za příjemné počtení, navíc se závěrečným oťukáváním ostrova Korfu, na jehož rozpálený písek také občas vzpomínám.
Zkomolený pozdrav dobrman jsem od té doby používal v každé restauraci nebo obchodě. Chorvatům to vůbec nepřišlo divné.
03-08-2008