Jak se do lesa vbíhá...
...aneb první (či poslední?) letošní cross pravdy.
Nevím, kolik sportovních zážitků zůstane člověku v paměti, ale na tento budu vzpomínat hodně dlouho. Už proto, že ze všech možných variant jsem zvolil tu nejvíce náročnou, se kterou jsem původně vůbec nepočítal. Opravdu náročný běh z Lokte na Krudum jsem si totiž zkomplikoval cestou zpět, která vedla přes Třídomí, Nadlesí a Dvory. Takže pěkně popořádku, protože podobnou akci asi hodně dlouho nezopakuji. Přestože běh do kopců mám rád, hrát si v těžkém terénu a převýšení přes 400 metrů na dálkového běžce nemusí být vždy dobrý nápad.
Hned v úvodu musím uvést, že již nějakou dobu běhám se spuštěným Sports Trackerem, co je mobilní aplikace, která díky GPS mapuje a eviduje celou cestu. Její využití je velké, obsahuje řadu užitečných nástrojů a umožňuje ukládání dat na sociální sítě. Sledování tras je totiž velkou motivací a nutí mne cesty střídat.
Prvních několik kilometrů bylo fajn a cesta lesem pohodová. Po celou dobu jsem nikoho nepotkal, což bylo vzhledem k počasí docela překvapivé. Teplota okolo 17 stupňů a slunečno byly příjemné jarní náznaky běžeckého optimismu. Ke kostelu sv. Mikuláše jsem doběhl poměrně v pohodě a teprve zde narazil na první turistickou partu. Již bylo jasné, že vyrazím až na Krudum. Tady začaly první potíže. Když cross, tak se vším všudy. Cesta nahoru měla prakticky pouze dva znaky – bahno nebo sníh, nejlépe kombinace obojího. Občas ledová plotna. A spadlé stromy, které se musely obíhat.
První pohled při doběhu k rozhledně byl na opuštěné kolo, jinak nikde nikdo. Biker se ale kochal pohledem z věže, takže za chvíli seběhl a odjel. I to bylo překvapení, že okolo poledne a v takovém počasí jsem tam byl sám. Několik fotek a byl čas vyrazit zpět. Při seběhnutí dolů jsem již vzdal vyhýbání se různým pastím a po kolena od bahna budil závist u turistů z Mikuláše, kteří mířili nahoru a hledali jakoukoli přístupnou stopu. Mně už to bylo jedno.
Jak dál? Zpátky, nebo to zkusit přes Třídomí? Nevím, který čert mi to nakukal, ale vybral jsem druhou možnost. Úsek k rozcestníku byl ještě v pohodě, ale při výběhu do Nadlesí přišla krize. Docela triviální, dostal jsem hlad a žízeň. V tu chvíli jsem si uvědomil, že běžím s jedním loupáčkem a ranní kávičkou v žaludku, jinak jsem to dost podcenil. Ale terén byl výborný, takže se dalo běžet poměrně stereotypně až k závoře. Další dva kilometry po asfaltu nebyly moc příjemné, ale zase nebylo třeba řešit nějaké překážky.
Ani nevím, jak jsem doběhl do Dvorů, ale cesta do Lokte přes Supí potok, kterou si zpravidla hodně užívám, byla asi nejpomalejší v mém životě. To už jsem neběžel já, ale mé podvědomí, které mělo jediný cíl – spatřit opět vstupní bránu do Slavkovského lesa. Když jsem konečně vypnul Sports Tracker, pohled na množství dat, která se uložila, ve mně vytvořil pocit, že ta čísla už nechci nikdy vidět. A zpětně si samozřejmě říkám, že to za tu námahu stálo. Takže jsem zvědav, co mne napadne příště.
>>>>>
18-03-2012