Výstup na vrchol
Někdy se zkrátka objeví chuť vyrazit do kopců. A přináší překvapení.
Koukám ráno z okna našeho pokoje a snažím se v depresivní mlze rozeznat modrou barvu našeho auta. Tak to bude výstup, říkám si v duchu a hlavou probleskuje druhořadá myšlenka na výlet do Liptovského Mikuláše. Rychle ale tento nápad opouštím. Dneska se zkrátka na vrchol půjde!
Léňa není proti a tak se vydáváme na cestu. Podle mapy bychom měli jít po modré, tu ale brzy ztrácíme. Zbývá jediná možnost, jít nahoru a pokud to bude možné, držet se lanovek nebo sjezdovek. Poslední možnost vítězí, a tak vyrážíme do nehezkého převýšení, které se nám skrývá v mlze s rozhledem do 30 metrů.
Hned na prvním horizontu se mléčná krajina začíná měnit v zelenou a objevují se i protější kopce. Optimistický výstup se ale brzy ztrácí společně s cestou. V zimě tu je skvělá černá sjezdovka, což by nyní nikdo nepoznal. Porosty po kolena a pěšina vyšlapaná zvěří mívá v zimním období na sobě dva metry sněhu, nyní ale moc schůdnosti neposkytuje.
Přichází nová vlna mlhy a pokrývá vše do viditelnosti několika desítek metrů. Nezbývá než šlapat nahoru. Okolní porost, kterým se marně pokoušíme prodrat, po chvíli končí a v mlze se objevuje stožár lanovky. Vypadá divně, lana vedou odnikud nikam a pocit ztracenosti lehce narůstá.
Najednou se ocitáme u ohrady a horské chaty, kde pivo opravdu chutná. Malá přestávka nám pomohla a pokračujeme dál k vrcholu. Mlha před námi tají okolní krásu, což poznáváme později při cestě zpátky. Značení v Tatrách není o vzdálenosti, ale o době, která spojuje všechna ta údolí, sedla a vrcholy okolo nás. Pohled na rozcestník probouzí naději, tohle už nevzdáme!
Jsme nahoře a dáváme si neskutečně výbornou kávu v místní boudě. Vítr na chvíli rozhání mlhu a my dostáváme dárek v podobě nádherného rozhledu. Tak pro tohle se dosahuje vrcholů.
29-08-2012