Co očekávám od voleb
Malé ironizování nad blížícími se volbami aneb Nová partie se rozehrává.
Atmosféru voleb mám rád. Jednak je možné vždy očekávat nějakou změnu, a dále každá vláda s sebou přináší něco nového. Více či méně rozhýbá, rozhýká a naštve někoho, kdo jí i nám potom čtyři roky slibuje všechno naruby.
S každými volbami očekávám příchod ranaře-spasitele, který svým spolusedícím v okolních poslaneckých lavicích roztrhá rozečtené noviny s tím, že budou sledovat smysluplné projevy ostatních. Že svým přiopilým kolegům podrží hlavu v záchodě tak dlouho, až se příště při pohledu na poslanecký bar okamžitě pozvrací. Že jim hodí na auto popelnici, až budou cestovat v protisměru a nacpe do krku tu jejich pánsko-dámskou ochranu zvanou imunita. Samozřejmě, každé mé očekávání je marné. Nicméně, i letos doufám. A to napříč politickým spektrem.
Teď to ale bude obzvlášť zajímavé. Média masírují sociály poměrně nekompromisně zveřejňováním volebních průzkumů. To, jestli nějací noví bouřliváci vstoupí na bájný Olymp, mají zcela ve svých rukou. Zatím mám pocit, že jejich trpělivost přetéká aneb Hrnečku dost!
Na jedné straně se očekávaný blahobyt připravuje pro marionety, které se hlásí k uniformní loajalitě. Na druhé straně, jiní, kteří vzbuzují naději nových větrů, jsou zatím trochu iluzí. A pro mne očekáváním, jak dalece poslanecká lavice lidi změní. Asi proto mne dost baví sledovat hru na čisté, je jedno, jestli občanské nebo sociální. Hlavně si pořádně vynadat, zjistit, kdo vlastně za ty povodně může, a potom ho usvědčit z toho, že je málo jednobarevný.
Asi nejzajímavějším resortem je zdravotnictví. Ať tam sedí, kdo chce, nikdy to nejde. Což ale znamená, že vždycky je kde začít. Bohužel, to pokračování pokaždé někde uvázne. Alespoň nám jde o člověka, i když to už jsme někde slyšeli, že? Nakonec, lidí je jako...
I ve školství je veselo, je to totiž resort, který je tradičně imaginární prioritou. Nicméně, třeba půjde jeho cena obchodně nahoru a my se snad konečně dočkáme ministra s větším M. Když si promítnu ty bývalé, kteří si od revoluce předávali štafetový kolík v Karmelitské, musím uznat, že všichni byli něčím originální. V hlavě mi zůstal neoblíbený ministr Petr Vopěnka, kterého mám dodnes rád jako matematika-filozofa, a který se nebál učitele naštvat hned po prvním vyprchání porevoluční euforie. Ten mne opravdu bavil. Jinak se tu ale zatím střídali v různých rolích podle toho, jaké jim loutkář namotal provázky.
Na volby se opravdu těším. Je to totiž partie na šachovnici, která není jen osm na osm. A tak si nakonec vybavím svoji oblíbenou úlohu o rozmístění věží tak, aby se vzájemně neohrožovaly, a jdu do dalšího příkladu.
01-05-2006