Po Robiči křížem krážem
Opět jeden z běhů, který potěší mnohého krosaře.
I když jde o relativně krátkou trasu, nádech opravdového trailu rozhodně má! Vybíhám k benzínce. Schody mne vždy bavily, protože běh po nich přináší pravidelný rytmus, který naruší jen občasné zakopnutí. Tyto jsou krátké, po jejich zdolání se vydávám na novou cestičku přímo proti nim. Sice stále do kopce, ale s vidinou brzkého vyběhnutí na vyhlídkovou cestu.
U prvního altánku si připadám jako pilot letadla, který po stoupání zaujal vodorovný směr, a konečně srovnávám dech. Když míjím nejznámější vyhlídku, nemůžu se vyhnout střetu s postarší fotografkou, která, rozkročena přes celou cestu, asi teď zírá, že místo hradu má na snímku moji rozmazanou hlavu. Její chyba, říkám si, vždyť jsem volal, že běžím (možná byl problém v češtině?). Běžím dál po mírně se vlnící vrstevnici až k rozcestníku a u něj odbočuji vpravo ve směru na vrchol Robiče. Zde jsem běžel mnohokrát, takže vím, co mne v příštích několika minutách čeká. Je to zvláštní, v tomto úseku vždy nějak záhadně přeřazuji na jiný rychlostní stupeň a celý kopec až ke kříži skutečně vybíhám.
A jsem tady, říkám si při pohledu na zdejší lákavé posezení, nicméně pokračuji v běhu. Čeká mne totiž klesání po trase vrstevnicového běhu, které je díky hůře schůdné cestě s čouhajícími kořeny docela opatrné. No nic, za chvíli jsem u Supího potoka a po asfaltce sprintuji domů, abych alespoň trochu kompenzoval čas, kterým se těžko mohu chlubit. Pitomých pět a půl kilometru dělá divy, nahoru, dolů, nahoru, dolů… Ale pocit ze zdolané trasy je nakonec docela dobrý.
>>>>>
12-04-2015