Běžel jsem ke Strážci
Vzpomínka na jedno červencové ráno.
Mé ranní výběhy se díky teplotám venku stávají stále více pravidelnými. Jenom trasu je třeba občas změnit, a tak jsem vyrazil ke Strážci. Že nevíte, o koho jde? Ono by se mělo správně psát o co, Strážce totiž není živá bytost. V dávné minulosti prý možná ano, což naznačují místní mýty, nicméně lehká racionálnost je na místě.
Nad levým břehem řeky Ohře moudře ukryta před nájezdy turistů sleduje skrze stromy dění proti proudu. Hlava ze skalního masívu ukazuje, že příroda dokáže nemožné kousky, a tento je jedinečný. A také cíl mého běhu. Původně vlastně nikoli, k rozhodnutí došlo během trasy.
Po chvíli běžím okolo zaplněného tábořiště, zapáchajících toalet a míjím několik vodáků, kteří po ránu raději navštívili les. Tato společenská událost naštěstí končí a opět mám pocit běhu v lese. Měním svůj cíl a začínám se opravdu těšit. Pěšinu vedoucí z cyklostezky do kopce ke Strážci znám, kupodivu jsem ji vždy šel, teď zde vybíhám poprvé.
Několik fotografií, hlavně neplánované selfíčko (to fakt neprožívám), a pokračuji ve stoupání lesem. Zde již žádná cesta není, a tak si klouzání po vyschlém jehličí docela užívám. Jsem na kopci, jeden dálkový snímek Kozích vrchů (že by příště?) a okolo Vildenavy sbíhám zpět na cyklostezku a domů. Povedené rozhodnutí, řekl by jeden.
08-09-2015