Jak jsem běžel na hrad
Skvělá atmosféra, natěšení běžci a parádní počasí.
Před rokem jsem v lese potkal krosaře, kteří zdolávali mé oblíbené dvorské převýšení. O závodu jsem nevěděl, o to více jsem byl zvědav na ten letošní. Že je trasa jiná, jsem zjistil až po registraci, ale budiž. V každém případě jsem se těšil, a tak Běžíme na hrad!
Na září poněkud nezvyklé teplo přilákalo do přírodního divadla v Lokti docela dost lidí, nejen běžců, ale díky doprovodnému programu i celé rodiny. Popolední start nejdelší trasy (10 km) nás vyhnal na cyklostezku, kterou znám opravdu důvěrně. Na konci léta mne už tolik nebaví, ale říkám si, že tohle snad bude jiné.
Vím, proč nerad závodím. Mé zažité rozložení sil v první části je opakem toho, kterému propadám v podobných vyhecovaných situacích. Až na otočku to jde dobře, zpáteční cestu běžím v zodpovědném tempu, tedy alespoň si to namlouvám. Závod probíhá za plného provozu cyklostezky, takže si občas trochu překážíme, přece jenom je slunečné nedělní odpoledne. V Kolowratské skále narážím na kochající se výletní dvojici, ale větší problém je houpací lávka. Ideální způsob, jak vyvést běžce z rytmu, je nestabilní cesta.
Začínám stoupat a přichází menší krize. Vadí mi dlažební kostky, únava i fakt, že se mi nepodařilo se osvěžit. Na pití jsem jednoduše nedosáhl a zpomalovat nechci. Doběh si ale užívám, čekal jsem totiž cíl až na nádvoří a on byl o zatáčku dříve. Několik vydechnutí a kalíšků a konečně nacházím svoje holky, které mi fandily.
Jdeme zpátky do příroďáku na vyhlášení výsledků, kde přežíváme pokus o historický šerm, prohodíme několik slov se známými a já se začínám těšit na novou stránku pro můj web o běhání v okolí Lokte. BTW: Už dlouho se mi nestalo, že bych po skončení neřešil, jaký jsem měl čas. O to příjemnější bylo čtení na webu o den později.
>>>>>
21-09-2015