Ian Gillan: Můj život s Deep Purple
"No laughing in heaven, don´t laugh, this place is hell."
Na Párplech jsem vyrostl, poslouchám je od dětství a stále mne baví. Z jejich alb si dělám sbírku a žádné není nejoblíbenější. Každé charakterizuje nějakou etapu jejich existence a je svým způsobem jedinečné. Skladby bývají inspirací pro mnoho jiných protagonistů i pro ně samotné hlavně na koncertech, kde se jejich délka mění podle excelentních sólových výstupů. Je to kapela, o které rád čtu cokoli.
Ve slevě náhodně kupuji povídání jejich nejslavnějšího zpěváka. Za pár korun dostávám do rukou knihu z roku 1998 a jsem zvědav, jak Ian Gillan sebe i celou kapelu viděl před sedmnácti lety. Hezký příběh, plný divočiny, chlastu a propojených osudů. Neustálé spory s kytaristou Ritchie Blackmorem a jejich téměř kultovní příchody a odchody, které daly vzniknout dalším skvělým uskupením Ian Gillan Band, Rainbow nebo Whitesnake.
Gillan není jen Deep Purple. Je to charismatický frontman s nezaměnitelným ječákem v Child In Time, nádhernými klidnými polohami v When A Blind Man Cries nebo procítěným zpěvem v Jesus Christ Superstar. A také neustále hledající sólista, který se od hard rocku 70. let dostává ke špičkovým albům Dreamcatcher a One Eye To Morroco. Obě desky jsou jeho poslední počiny a i přes častý poslech mi stále nezevšedněly.
Jde o hudební generaci, která nás občas smutně překvapí nečekanou ztrátou (Dio, Lord). Na kterou nám naštěstí zůstává mnoho vzpomínek v podobě záznamů nezapomenutelných koncertů, o něž díky Internetu nepřicházíme. A také se o nich stále píší knihy.
02-11-2015