Krudum v červenci
Jsou běhy plánované i nečekané.
Je nedělní dopoledne a opravdu mám v plánu jen lehký výběh do lesa. Teplota dosahuje 22 stupňů, což by šlo, kdyby alespoň trochu foukalo. Předzvěst zítřejších tropů je už tady, říkám si. Naštěstí centrální plánování počasí nepočítá s tím, že u nás na západě bývá vždy chladněji.
V lese je skvěle. Běh proti proudu Supího potoka je skoro pořád ve stínu a se stoupající nadmořskou výškou klesá teplota v korelaci s mírným větrem. Rád bych zakulatil dosavadní letošní počet naběhaných kilometrů, ale uvidím, jak se bude běh vyvíjet. Třetí den po sobě znamená, že mne docela bolí nohy.
Jsem u kostela sv. Mikuláše, vzduch je na rozdíl od Lokte příjemně chladivý a je to jasné. Vyrážím na Krudum k rozhledně. Každý tento běh tvoří tradiční výzvu, zda se mi podaří celou trasu nahoru stihnout do jedné hodiny. Je to tak i dneska a dokonce za 56 minut. Mám pocit, že jen jednou jsem to běžel rychleji, takže skvělý pocit.
U rozhledny jsem sám, trochu fotím a nechávám se ochlazovat relaxačním větrem. Dolů to jde tradičně nepříliš rychle, abych se nevymlátil. Nakonec tomu ale stejně neujdu. Je mi to přirozené, na drsné cestě plné kamenů nebo kořenů nepadám, opravdu dávám pozor. Jakmile se dostanu na pohodovější terén, dívám se spíše do sebe. Toto filozofování mne na této trase vytrestalo již na třech místech, samozřejmě vždy při seběhu, takže pády bývají o setrvačnost bolestivější.
Sbíhám do Lokte a doma dostávám tradiční sodu, že jednou někde zůstanu ležet a nikdo mne nenajde. Jenže takový běh, který neplánovaně bourá hranice věku a počasí, přináší radost.
>>>>>
10-07-2016