Walking days
Napadl sníh a kopce lákají k výšlapům.
Občas si s chutí vyběhnu do čerstvého křupavého povlaku, ale ve skutečnosti nemám běhání ve sněhu příliš v lásce. Kromě mokra v botách hrozí pády a ty já docela přitahuji. A tak když se objeví lehká viróza, měním běžeckou výbavu za foťák a vyrážím na výšlap. Samozřejmě někam nahoru, když fotit v zimě, tak krajinu.
Zapínám Fitbit na mobilu, protože mne po mnoha bězích zajímá, jak rychle jsem schopen na kopec u Dvorů vyšlápnout. Je nasněženo (ano, jde o minulý víkend) a teplota okolo nuly, nicméně díky občasnému problesknutí modré oblohy a mírnému větru je pocitově tepleji. "Už jsem dlouho nebyl u viklanu", říkám si a v hlavě se mi rýsuje hezký okruh.
Na loukách je krásně, nahoře sice dost fouká, bílé pláně s občasnou stopou po běžkách ale vypadají nádherně. Nečekaně se kousek ode mne objevuje velké stádo vysoké. Jsem v klidu, takže se trochu zmateně rozhlížejí. Fotím jako o závod, snad se podaří alespoň nějaký snímek! Nakonec mne zahlédnou a poklidně mizí s gestem, že jsou tady doma.
Viklan je jako vždy tajemný. Několik dnů tu nikdo nebyl, nikde žádné stopy a kameny jsou pokryty tenkou vrstvou sněhu. V malém lesíku uprostřed bílé pláně vypadají jako menhiry a dolmeny v místním provedení. Zvláštní místo.
Scházím k cestě, která vede ke sv. Mikuláši a jdu zkontrolovat stav běžecké mohyly. Jasně, opět ji někdo zbořil. Dle svého přesvědčení, že podobné cestářské symboly mají být zachovány, ji dávám dohromady. Moc se těším na jaro, až tudy poběžím. Když mohyla stojí, budí dojem, že v lese je všechno v pořádku.
Vydávám se zpátky cestou k Supímu potoku. Po kilometru narážím na překážku v podobě spadlých stromů. Když problém, tak pořádný. Vzhledem k šíři potoka na jedné straně a svahu na druhé nemůžu kmeny obejít, a tak se prodírám větvemi. Není to moc příjemné, ale překážku mám za sebou. Pokračuji až domů a nakonec je z toho 9 kilometrů v docela rychlém tempu. Stíhám oběd a vyrážím znovu, tentokrát s Rickem.
>>>>>
27-01-2018