Ilustrátoři dobrodružství
Některé obrazy jsou příběhem samy o sobě. Nepotřebují ani text.
Obracím první stránky rozsáhlé publikace a v hlavě se mi objevují vzpomínky na dětství prožité v knihách plných dobrodružství, odvahy a vysněných příběhů. Autor Vladimír Prokop (už od roku 1990 můj kantorský kolega) se fakt vyznamenal. A hlavně se do mne docela trefil. Obracím list po listu a objevuji novou tvář knížek, které důvěrně a dlouho znám.
Patřím do generace, která prožila dětská léta mezi příběhy z řady KOD, edice Karavana, mayovek, foglarovek i starých rodokapsů. Hodiny strávené v křesle, obklopen knihami a hromadou jablek (ta k četbě patřila automaticky), hltal jsem osudy svých oblíbených hrdinů. A také si prohlížel nádherné ilustrace. Nikdy jsem neřešil jejich autory a právě oni dneska pro mne dávají všem těmto knihám nový rozměr.
Najednou si uvědomuji, jací borci to byli a také ještě jsou. Děkuji za připomenutí knih, o kterých jsem si vždycky myslel, že je kromě mne vlastně asi moc lidí neprožívalo. A tak beru znovu po několika letech do ruky Stráž na Psí skále (tu mi okousal pes), Jabloňovou stezku, Nobodyho, Lovce orchidejí nebo Město malomocného krále. Koukám do knihovny na série z pera Karla Maye Ve stínu Padišáha, příběhy z Egypta nebo Jižní Ameriky. i když mne úplně stejně bavily rodokapsy V říši Stříbrného lva a V propastech stínů.
Některé knihy jsou pro mne kultovní, například Válka světů, Zápas s nebem nebo Nobody, muž z neznáma. A také Sedmička, u té si nejméně polovinu svého života lámu hlavu, komu jsem ji kdysi půjčil. Nikdy se mi nevrátila.
17-03-2018