Validita WWW stránek (1)
Validátor W3C nás hlídá na každém kroku, umí ale také poradit.
Validita webové stránky není nic jiného než respektování zásad, které charakterizují správně zapsaný, čitelný a čistý kód HTML. Konsorcium W3C (World Wide Web Consorcium) vytvořilo pravidla, která ukazují, jak by měl správně napsaný kód webu vypadat. Zároveň umožňuje orientaci v různých typech konstrukcí, kde asi nejjednodušší rozdělení je na HTML a XHTML.
Proč W3C používat?
Když si otevřeme nějakou webovou stránku, prakticky z ní nepoznáme, zda je validní. Pokud ale vstoupíme do jejího zdrojového kódu, možná budeme překvapeni, kolik záhadných a zbytečných prvků v ní najdeme. A právě o tom validita stránek je. Jestliže si například představíme tisíc webových stránek, každou o velikosti 100 KB, je jasné, že to negativně ovlivní jejich stahování do prohlížeče. To pozná zejména ten, kdo má od poskytovatele připojení povoleno omezené množství stahovaných dat (např. dneska O2 v nejnižším paušálu umožňuje celkové množství prošlých dat do velikosti 1 GB při nesnížené rychlosti připojení). Když ale tyto stránky budou mít velikost kódu pouze 10 KB (jednu desetinu z původního datového objemu), je zřejmé, v čem to při jejich prohlížení pomůže.
Každý tvůrce webu by dnes měl z principů W3C vycházet. Jestliže se totiž za webdesignéra považuje, všeobecně uznávaná pravidla by mu neměla být lhostejná. Dnes je nutné nové stránky, zejména, pokud jsou statické, tvořit v kódu XHTML. Kód HTML se již dále nevyvíjí, proč se k němu vracet?
Další problém bývá v řadě různých publikačních systémů, které jsou k dispozici k volnému použití. Dodržet validitu v dynamickém webu je mnohem náročnější a pokud si celý web nepíšete sami, je velmi těžké případné nedostatky najít. Zde se validita často opomíjí, což osobně považuji za chybu.
Druhy chyb a jak je najít
Chyby bývají často dvojího druhu. Velmi problematické jsou kritické chyby, které narušují design i funkčnost stránky. Zpravidla jde o chybějící blokový prvek (např. ukončovací tagy), což je možné opravit poměrně snadno. Druhý typ chyb je dán nevhodně použitým zápisem některých znaků (ampérsand, výpis tagu, apod.). Na fungování webu to nemusí mít prakticky žádný vliv, proto se těmto chybám velká pozornost nevěnuje. Také je možné sem zařadit chybějící DOCTYPE, bez něj totiž validátor nepozná použitý jazyk HTML.
Nejvhodnějším nástrojem pro jejich nalezení je jednoznačně vlastní validátor W3C. Nejde totiž pouze o to, zda web validní je či není, ale pomocí tohoto nástroje si můžete nechat chyby vypsat, přímo je vyhledat a opravit. Navíc se zde objevují výpisy typu Warning, které nejsou o chybách, ale o méně obvyklých prvcích, občas zlobících v některých prohlížečích.
V diskusích často narazíte na argument, že i validátor není bezchybný a ve stránce ukazuje na nedostatky, které vlastně chybami nejsou. Občas se to skutečně stává, ale to neznamená, že bychom měli pravidla W3C odmítat. Je to dnes asi jediný způsob, který systematicky vychovává autory webů k promyšlenému přístupu k této zajímavé a tvůrčí práci. Je také pravda, že validátorů je k dispozici více, některé bývají přísnější.
16-10-2006