Podzimní výuka na dálku
Škola se zavřela, ale my jedeme dál.
Na začátku roku, když zaznělo z míst nejvyšších, že roušky jsou zbytečné, jsem řekl, že tomu dávám maximálně měsíc. Chtěl jsem hlavně stihnout prezenčně planimetrii, její příprava pro distanční výuku mi přišla časově hodně náročná a zároveň málo efektivní. Na rozdíl od jara je tato forma nyní pro žáky povinná a odpovídá jí i systémové uchopení z pohledu školy. Což je samozřejmě dobře, obzvlášť pro letošní maturanty.
Začal jsem opět natáčet videa. Jenže teď máme povinné online hodiny a mně dochází, že téma vlastně zpracovávám dvakrát. Pro mne to je dilema, protože mi video vyhovuje a studentům taky. Trochu dostává na frak koncepce převrácené třídy, kdy jsem online konzultace plánoval jinak. Teď to vypadá spíše jako prezenční výuka na dálku.
Z pohledu kantora to je pohodlnější. Ale dlouhodobě docela stereotypní, protože chybí bezprostřední akčně reakční komunikace, která v online výuce nefunguje ideálně. Samozřejmě spolu mluvíme, ale je to spíše přednáška s obousměrnými dotazy. Také zadané úkoly jsou častější a hlavně kratší.
Nakonec si cestu nacházím. Videa, která jsem natočil, sledujeme nejdříve společně. Během toho si chystají studenti dotazy, které v druhé části hodiny probíráme. Takže se podařilo dát dohromady hybrid, který mi umožňuje oblíbený přístup a mám pocit, že to funguje docela dobře. Navíc jsem začal zadávat motivační úkol vždy na konci videa. Jednak s přímou vazbou na obsah, jednak je všechno pěkně pohromadě. To vše s vědomím, že smysl videa je především v asynchronním způsobu využití.
A tak držím dálkovou linii, která má dva stabilní pilíře. Systémově musí být distanční výuka z mé strany co nejjednodušší a musí někam směřovat. Pokud se totiž vytratí tah na branku, jsou všechny technohrátky jen jedno velké a hlavně drahé divadlo.
17-10-2020