Běžím litr
Běhat se má jen tak. (Caballo Blanco)
Už několik let po sobě se mi daří naběhat ročně přes tisíc kilometrů. Je to stále motivačně silný zážitek, když tuto hranici překonáte. Letošní běhání nemělo vzdálenostní cíl, spíše jsem si přál vyrazit alespoň jedenkrát týdně. Bohužel se mi to pokaždé nepovedlo, ale i tak mám výběhů v nohách docela dost. A to ještě není celý rok za mnou! Hodně mi pomáhá kombinace s koloběžkou, když mne bolí nohy, tak rekreačně vyjedu. Což je vlastně procházka na kolech.
Takže jsem po dlouhé době netlačil na pilu, abych tisícovku opravdu dosáhl. Ale už o prázdninách to vypadalo slibně, protože jsem vybíhal docela často. Nakonec jsem k tomu potřeboval necelých deset měsíců a 108 běhů. Když to dám do nějakých středních hodnot, tak v jednom běhu mám v průměru lehce pod 10 km. Hodně ale běhám do kopců, což mne baví asi nejvíc.
Zvykl jsem si na běhání před večerem, po celém dnu tím trochu čistím hlavu. To je výhoda bydlení několik minut od lesa. Nikdy jsem nebyl typ ranního běžce, který je schopen chvilku po probuzení vyrazit. Lesní cross je introvertní sport, někdy poslouchám hudbu nebo audioknihu, ale hodně rád taky vnímám ticho a nyní i podzimní šustění listí v rytmu mých kroků. Teď v poslední čtvrtině roku je příjemné, že nepotkávám moc cyklistů, ale naopak hodně běžců vyráží v podobné části dne jako já.
Když jsem poprvé objevil na Twitteru hashtag #bezimlitr, docela mne zaujal. Protože jím označují své výkony běžci, kteří se nehoní za rekordy, ale běh si hlavně užívají. Aspoň to tak na mne působí. Podobně to mám i na Instagramu. Běhání sice taky prochází módními vlnami, ale vytrvalostní je o něčem jiném. Kdysi jsem napsal, že je to vlastně určitý druh filozofie života, dneska to s odstupem možná více než deseti let říkám stále.
>>>>>
23-10-2022