Příběh jedné školy
O změně, motivaci a slovním hodnocení.
Píše se rok 1998 a na jedné základní škole na západě Čech rozjíždějí alternativní vzdělávání. Možná si vzpomenete, že tehdy existovaly tři vzdělávací programy: Základní škola, Obecná škola a Národní škola. Většina škol učila podle prvního z nich, což se týkalo i této. Jenže když se objevila výzva na tehdejší dobu k radikální změně, šli do toho. Samozřejmě s vědomím, že každá změna bývá bolestivá.
Je dobré připomínat, že pozdější strategie RVP sice nabídla školám větší hřiště, ale to neznamená, že to do té doby nešlo. Chtělo to jen odvahu do něčeho nového jít a dobře promyslet a naplánovat celý proces. Školy ještě neměly povinnost být v právní subjektivitě a ředitelé řídili hlavně vzdělávání, byli více lídři než manažeři. (Dnes se po tom paradoxně volá.) Do škol ještě netekly peníze z evropských fondů, dokonce nebyla ani SIPVZ.
Co vlastně změna znamenala?
Rozhodnout, jak a kde začít
Základ byl v tom, že v každém ročníku musí být i tradiční výuka, aby se rodiče mohli rozhodnout. Takže dvě první, jedna druhá a jedna třetí třída. Škola byla ve třech budovách v různých částech města a program se soustředil v jedné z nich.
Finanční dotace pro třídy
Program se realizoval na základě výběrového řízení, ve kterém škola uspěla. Získaná dotace na vybavení, na tehdejší dobu hodně revoluční, znamenala přípravu tříd během prázdnin. Což vedlo k nákupům, ježdění a výrobě. Již s velkou pomocí rodičů, kteří chtěli pro své děti jiný program. Možná tady se nastartoval komunitní přístup.
Jednání se zřizovatelem a rodiči
V červnu, kdy již bylo rozhodnuto o možném zařazení a poskytnuté dotaci, se škola měla do programu závazně zapojit. Na společné setkání byli pozváni rodiče potenciálních ročníků, kde jim byly vysvětleny a nabídnuty všechny nastávající změny. Samozřejmě včetně možnosti návratu do tradiční třídy, pokud je alternativní program nezaujme. Výhoda jedné školy ve městě je v tom, že děti se dobře znají nezávisle na třídě, kterou navštěvují. Souhlas zřizovatele byl nejmenší problém díky rozumnému starostovi a samozřejmě dotaci.
Příprava učitelek
Nabídka učitelkám (opravdu pouze ženy) byla o odstranění obav ze změny. Jednak naprostá dobrovolnost, jednak motivace zkusit něco nového. Slova jedné z nich k řediteli: "měly jsme z toho strach, ale tys nám to podal tak diplomaticky, že jsme do toho šly", vystihují nejen důvěru, ale i odvahu, která by v každé škole měla být. Během prázdnin se kantorky zúčastnily metodického kurzu, který byl zaměřen na organizaci a didaktiku výuky, slovní hodnocení, kritické myšlení a komunitní přístup.
Změna organizace výuky
Velký zásah do dosavadních zvyklostí. Počínaje ranním kruhem a konče běžnou návštěvou rodičů ve výukových blocích. V každé třídě vybavená knihovna, počítač (jsme v roce 1998), stolní hry, dostatek materiálu pro pracovní činnosti a výtvarku, koberec jako hrací pole, … Nejsou zde běžné hodiny, nezvoní a výuka probíhá v časových blocích přibližně mezi 35 až 60 minutami přiměřeně dětem. V první třídě se navíc rozjíždí genetická metoda čtení.
Změna hodnocení
Asi nejobávanější změna. V programu se neznámkovalo, veškeré průběžné hodnocení bylo textové. Každý, kdo se ohání slovním hodnocením, by měl vědět, o čem mluví. To není o sepsání jednoho pololetního dokumentu, ale o systematickém shromažďování dat sledujícím pokroky dětí. Obrovská zátěž pro učitelky, aby se vyhnuly nějaké databance formulací a dokázaly formou dopisu děti ohodnotit. I v roce 1998 to legislativně nebyl problém, mnohem těžší bylo vysvětlit obsah rodičům. Děti byly v pohodě.
Velkou výhodou byly dosavadní zkušenosti se známkami. Tvrdé metriky do hodnocení patří, i když třeba skrytě. Jinak auditivní výstup, jímž slovní hodnocení je, nemá potřebnou validitu. A při formativním hodnocení ještě výrazněji. Což opět ukazuje na fakt, že slovně hodnotit neznamená jen "něco napsat". Takže kdo rozumí principu známek, umí lépe kategorizovat i slovní formu. Dává jí logiku, dílčím prvkům potřebnou váhu a strukturu.
Zajištění udržitelnosti
Závazek školy a zřizovatele byl ošetřen smluvně, takže tato starost škole odpadla. Ostatně nebyl ani důvod k obavám. Program se etabloval poměrně rychle a když začala strategie RVP, k novému ŠVP měli již dlouho nakročeno. Do školy se jezdili dívat učitelé z okolních škol a dojížděli žáci z jiných měst. Někteří se vzdělávacími problémy, což znamenalo přirozenou inkluzi. Do tříd chodili občas pomáhat rodiče v roli neoficiálních asistentů, šlo o pomoc učitelkám s přípravou materiálů.
Závěr
Plánovaná a motivovaná změna může být přínosem. Je hlavně o lidech a jejich vtažení, jakékoli tlačení na pilu se stává brzdou. Základem úspěchu je komunikace, můžeme nařizovat, ale také vysvětlovat a přesvědčovat. Hlavně je třeba mluvit se všemi zainteresovanými stranami a vědět, co jim chceme říct.
05-02-2023