=1
Nové album Deep Purple jako balzám na duši.
Když v letošním červenci vyšlo nové album hardrockové kapely Deep Purple, čekal jsem vysokou kvalitu, protože nedávné desky byly rovněž skvělé. Kdo na této skupinê vyrostl, nemůže snad ani přemýšlet jinak. Každá skladba trochu sahá do historie a zároveň se posouvá o pořádný kus dál. Jednotlivé písně mají rozumnou délku a rozhodně nenudí.
Mne kapela vždycky bavila. Mám asi všechna její oficiální alba a hodně songů se mi dostalo pod kůži. Nikdy jsem nedokázal říct, které je nejlepší, protože i takový pocit se vyvíjí. A navíc některé desky vnímám jako milníky díky obsazení. Jon Lord již nežije, Ritchie Blackmore vyměnil kytaru za loutnu, Steve Morse správně přehodnotil životní priority, David Coverdale je ve svých Whitesnake…
Klávesy již delší dobu obhospodařuje Don Airey, hrával i s Lordem a přerod je spíše evoluční, moc velký rozdíl tu nevidím. Zato nový kytarista Simon McBride vnáší do všech skladeb skutečnou změnu. Sóla působí klidněji a méně drsně. Jsou ale nádherná. Ian Gillan už dávno neječí, jeho zpěv se v posledních letech trochu přibližuje k vyváženému projevu v sólovém albu One Eye To Morocco. Barva hlasu je ale stále nezaměnitelná a občas řízne jako žiletka.
Nechci popisovat jednotlivé skladby, vím, že nejsem objektivní. Byl bych nadšen i ze špatné desky, protože mne kapela provází od dětství. Hardrockoví veteráni (McBride mi snad promine) zde předvádějí skvělé výkony a navíc vypadají i ve svém věku hodně natěšeně. Četl jsem recenze, které říkají, že jde o nejlepší album od Perfect Strangers, jiné zase že od Abandon. Já to srovnávat nebudu, každé dílo má pro mne přidanou hodnotu. V jejich současném projevu je klid, zralost a chuť stále přinášet něco nového. Což se jim daří skvěle.
11-08-2024