Články
Who Do We Think We Are?
Zapomenuté klenoty aneb Jak chutná lehká hardrocková nostalgie.
Sedím u okna a slyším, jak někdo tluče na topení v rytmu Outside. Jiný volá Not tomorrow, It‘s happening now, poznávám ho. Marná snaha, tak jako on to nikdo jiný nesvede. Pouze jednou, když propůjčil svoji China Girl tomu šílenci, který je stvořen pro přežití všeho.
Do sluchátek mi začíná pronikat špatné počasí posledních Strange Days, ve kterých si On libuje, jak nám destroys our casual joys, a asi tomu i chvíli věří. To drsňák v tmavých brýlích vaří jiný kafe – střelec bez míření, kam hryzne, tam teče krev a tribuny šílí. Cha, ani jeho Perry Mason si už neví rady, a tak je snaha o Calling him again and again úplně zbytečná.
Nevím, jak to přijde, že Duha je téměř zapomenutým prvkem v té proměnné periodičnosti. Temná Catch the Rainbow opravdu uklidňuje, kde se bere tolik pohody? Ale není všem minutám konec a přicházející Stargazer ukazuje, proč je považován za nejlepší hardrockový všelék v historii hvězdářů. Tady se může jenom mlčet – jakákoli slova budí dojem rušení a bušení do lebky zevnitř. Jiný, převlečený za Jesuse je nesmiřitelný, ani Blindman, kterého si brouká pod svým pačesem jeho nástupce v Purpurových hloubkách, jej neobměkčí.
Potulující se bard po vzoru básníka Dylana Thomase klade důraz na realistickou cestu mírné deprese elektrických kytar a dojímavého krákorání, kolega zase nabízí vybrnkané blues pro nějakou Laylu a divoká flétna shání Heavy Horses po všech čertech. V tom nepomůže ani žíznivý pes z Let love in. Lehce ukvílené Innuendo naznačuje, že se něco chystá, zvláštní, dnes mám stejně stísněný pocit, jako tehdy. Purpurový návrat v podobě Abandonu je požadován dobou, nostalgické Bílé hádě nabízí Crying a neustálá soběpodobnost málokoho nechává netečným!
To Dreamchatcher se fakt povedl a Stranger In Us All taky. Ludwig van nachází ztracený sluch při Difficult To Cure a virtuóz se předvádí v celé své kytarové kráse. A tak běží Time za Timem, hodiny bijí, Pinkové si zase hrají a mně se to všechno líbí čím dál víc. Pro jistotu rovnováhy zazní Woman from Tokyo a L. A. Woman, které ovšem tu entropii doby příliš neovlivní. Proti totiž stojí The Man Who Sold The World a je vcelku jedno, koho má za sebou, jestli proměnlivého Davida nebo nevyzpytatelného Kurta. Oba mají názor, i když s odstupem několika desetiletí.
25-11-2009