Články
Cesta Zličín – Nové Butovice
Opět jsem se přesvědčil, že legraci si umíme dělat opravdu z čehokoliv.
Celý krátký příběh začal tím, že chvíli před mým příchodem zavřeli stanici metra na Zličíně. Během koupě jízdenek jsem se ve frontě dozvěděl, že údajně někdo skočil do kolejí. Fronta je fakt skvělé setkání lidí, kteří se nikdy neviděli. Okamžitě si mají všichni co říct.
Pohled na zastávku, kde čekalo asi tři sta lidí, mne trochu znervózňoval, ale postupnými nenápadnými krůčky jsem se vmísil mezi přední řady. Za chvíli přijel autobus, který během několika sekund pohltil snad polovinu čekajících. Přestože jsem statečně bojoval, dostal jsem se dovnitř na poslední chvíli. Najednou se z venku ozvalo, "ale já tam musím, mám tam babičku," a vedle mne se objevil člověk, který nějakým záhadným způsobem překonal hradbu lidských těl mezi nástupištěm a autobusem. Nakonec jsme vyjeli.
A to byl začátek neuvěřitelně vtipné jízdy. "Nevíte, co se stalo?" ptala se jedna neznámá jiné neznámé. "Někdo skočil do kolejí." "No, to si vybral hodinu, to nemohl skočit v pět ráno?" "Kde se mám držet?" "Paní, kde chcete. A koho chcete."
Přijeli jsme ke stanici Stodůlky, kde řidič zcela neuváženě zastavil a otevřel přední dveře. "Tady nikdo nevystupuje, raději je zavřete," radila zkušeně nějaká paní. Věděla, co říká. Ke dveřím se blížilo asi dvacet lidí s výrazem boxera Klička a velkým odhodláním. Najednou se ozval lehce zoufalý hlas. "Já ale vystupuji." Hlas nevystoupil. Každý se totiž bál uhnout, aby jeho místo nezabral někdo z těch odhodlaných. Dveře se zavřely a my pokračovali.
"Pane řidiči, kde teď jsme?" zeptala se žena sledující bedlivě každý úsek cesty."Paní, buďte v klidu, já to tu znám," odpověděl řidič plynnou slovenštinou, čímž důvěru ve své znalosti záhadných pražských ulic příliš nezvýšil. Ale měl pravdu, jel jistě. Občas sice počkal na kolegu s dalším autobusem a se slovy, "on to tu moc nezná," ale po půl hodině jsme skutečně skončili v Nových Butovicích. Cesta docela utekla, jedna hláška střídala druhou a bylo vidět, jak se ta podivná odtažitost chladu z metra postupně mění v situaci stmelující bezmocné.
Už ani nepíšu o mírně cynickém humoru na adresu dvou starších lidí s holemi, kteří se pokoušeli překonat přechod, pro ně o velikosti kanálu La Manche, ale aspoň to nebylo myšleno zle. Tak zase někdy v Praze.
26-03-2010