Články
Výstupní hodnocení aneb Komedie plná omylů
Je takové hodnocení přínosem pro další rozvoj osobnosti patnáctiletého člověka nebo pouze nálepkou na čele?
Po přečtení několika článků a diskusních příspěvků na téma výstupní hodnocení docházím k názoru, že se jedná o zcela zbytečnou činnost a komedii. Výstupní hodnocení by mělo mít jasně stanovený cíl, který stojí na objektivních pravidlech a dobré připravenosti hodnotitele. Ani jeden z těchto bodů zatím splněn není, nicméně, toto hodnocení se stává kritériem pro přijetí na střední školu.
Nikdo neurčil formu takového hodnocení. Je úplně jedno, jestli škola použije bodovací systém, slovní vyjádření nebo nějaký inovátorsky zaměřený způsob. Podstatné je, že absolventa provází posudek, který charakterizuje v různé kvalitě zpracování jeho připravenost či nepřipravenost k dalšímu studiu. Tato pseudosvoboda, kdy škola může sama určovat formu hodnocení, je ale zrádná. Kde je objektivnost daného kritéria pro přijímací řízení? Jinými slovy, školy to mohou dělat, jak chtějí, ale výstup musí být srovnatelně použitelný. Výborná výchozí pozice pro tvůrčí aktivitu škol (neboli ústup od uniformity) obecně může vést až k tomu, že počet škol určí počet způsobů hodnocení. Je to sice nadsazené, ale i jednoduchá četnost bude jistě zajímavá.
Ještě jsem ochoten uznat, že výstupní hodnocení může být důležité pro rodiče, kteří mají možnost vidět své dítě v komplexně zpracovaném pohledu školy. Pokud tomu tak je, opravdu nezáleží na formě zpracování. Nicméně, objektivitu tohoto pohledu sráží skutečnost, že hodnocení píše výstupní základní škola, do které žák mohl přestoupit např. během 1. pololetí posledního ročníku. Kde je přenositelnost žákova portfolia, které navíc v současné době ani neexistuje? Ve zmíněném portfoliu se vždy odráží vlastní pohled učitele. Je to dobře, jsem totiž přesvědčen, že právě ta míra neobjektivnosti v hodnocení žáků je určitou tradicí našeho školství. Stále totiž ukazuje veřejnosti, že učitel je člověk, nikoli počítač, do kterého se vrazí data a on je zpracuje podle předem určených algoritmů. Pokud mám ale posoudit výstupní hodnocení z hlediska přijímacího řízení na střední školu, tak skutečnost, že učitel rozhoduje o klasifikaci subjektivně, je doplněna o další neobjektivní informace. Jednoduchá otázka - o co vlastně byli dosavadní absolventi ochuzeni, když na ně nikdo takové hodnocení nepsal? Jsou ve společnosti ztraceni? Co je špatného na tom, že při vstupu na střední školu postavíme žáky na stejnou startovací čáru, bez závazků k něčemu, co skončilo?
Jedinou zbraní proti této strategii je přístup středních škol, kdy mohou danému kritériu dát velmi nízkou prioritu. Výstupní hodnocení se tím redukuje především na informaci pro rodiče, kteří do toho mohou vnést i svůj subjektivní názor.
A závěr? Proč si žáci nemohou psát hodnocení na sebe sami? Minimálně jako alternativu k tomu školnímu. Není i to cesta ke kritickému myšlení, o kterém se tak často mluví?
30-01-2006