it´s too late to be late again

Články



Proč jsem běžel co jsem běžel


Jak nečekaná motivace mění malé cíle ve větší.

V týdnu jsem si koupil novou láhev na běhání s úchytem na ruku a tak si říkám, že je nejvyšší čas ji vyzkoušet. Dám 12 km po cyklostezce, což je tak akorát na sobotní dopoledne.

Po chvíli dobíhám jiného běžce a dáváme se do řeči. Běží z Varů a celkem mu to dá 32 km! "Trénuju na maraton, už mám za sebou dva," povídá a já jen koukám, s jakou lehkostí běží. "To víš, je mi 62, tak nemám rád kopce, ale běhám už dva roky." Další perla, navíc máme slušné tempo, které si pochvaluje. Ukazuje se dokonce, že máme společné známé, samozřejmě běžce.

U Starého Sedla to otáčí, zdravíme se a já pokračuji dál. Mám o čem přemýšlet. Občas mívám pocit, že bych měl běhat méně a rozvážněji, obzvlášť po prosincových zlomených žebrech. Ale po tomto rozhovoru to najednou začínám vidět jinak. Dokonce i pro dnešek. Co mi vlastně brání dát větší zátěž? Pití mám, počasí je skvělé a navíc si mohu přidat i jedno delší stoupání.

A tak se původní záměr mění na běh až k Sokolovu, odkud pokračuji převýšením na tradiční panelku. Běží se mi docela lehce, nevím, jestli jsem se tak namotivoval, nebo to je výsledek předchozích kratších tras. Při návratu do Lokte pokračuji dál a přidávám si okruh okolo města.

Jsou z toho neplánované dvě desítky kilometrů v tempu, které je rovnoměrné po celou dobu, navíc za čas, se kterým jsem docela spokojen. Otlačená chodidla mi sice signalizují, že jsem si měl vzít staré boty, ale není to tak zlé. Hlavně pořád myslím na ten rozhovor. Kde se v lidech bere odhodlanost i po šedesátce přijímat podobné výzvy? Velký obdiv.

01-05-2016

Váš e-mail:
Text:
Kontrolní kód:
Zapište číslicí, kolik je pět plus tři:
  
Na Timovi
Ve světě