Články
Běh z Lokte do Tašovic
Zajímavá kombinace různých terénů a převýšení.
Vybíhám v ranním mlžném oparu, který nad řekou vypadá nádherně. Zatáčky na cyklostezce se pomalu vynořují a občas míjím brzké turisty. Korunu tomu nasazuje cyklistka, která jede v protisměru. Její pozdrav "Dobré ráno" mi připadá docela vtipný a je jasné, že to bude bezvadný příspěvek na Twitter. Teplota okolo osmi stupňů je pocitově vyšší, akorát tak pro běh, který nabíjí.
O cíli mám od začátku jasno, u rozcestí před Svatošskými skalami vyběhnu kopec vedoucí do Hor, jenom nepoběžím na farmu, ale do chatové osady v Tašovicích. A zkusím se trefit na nový most na cyklostezce z Varů.
Před stoupáním vytahuji kameru, snad se mi podaří rozumný záznam z výběhu nahoru (v odkazu pod článkem). Pořád se mi běží dobře, rozumné tempo z prvních šesti kilometrů se zúročuje. Na horním rozcestí jsem překvapen, kolik houbařů sem vylezlo. Vydávám se po úseku, který je pro mne nový, nemám představu o délce, ani o terénu. Cesta je ale dobrá, lehce se vlní a po pravé straně hluboko pode mnou probleskuje Ohře.
Fitbit hlásí 9 kilometrů a já se ocitám před závorou u vjezdu do lesa na kraji Tašovic. Objevují se první ploty a jen zírám, kolik chat tu je. Tvoří malé městečko s vlastními ulicemi. Sbíhám k řece a za chvilku jsem u mostu. Poprvé, takže koukám, že se fakt povedl. Bohužel je plný cyklistů, ale statečně se prodírám. Na druhé straně mne čekají dva kilometry po asfaltové silnici až na Svatošky. Předbíhám desítky turistů a děsím se zácpy na houpačáku.
Ta se kupodivu nekoná, takže několik snímků a vyrážím do poslední třetiny. Tak dobře se mi už dlouho neběželo, ukrajuji jednotlivé zmapované úseky a v kapse mi z mobilu zrovna zpívá John Wetton oblíbenou Heat Of The Moment.
Aby té pohody nebylo příliš, proti mně jede nějaká rodinná cyklosešlost. Děti projevují více intelektu než jejich dospělý, protože se řadí. On ne, představa, že by přerušil hovor s jinou dospělou, je asi nad jeho uvažování. Uhýbám do svahu, přece jenom vypadá na dvojnásobek mé hmotnosti a já bych rád doběhl domů celý. O kousek dál už jenom drobný incident s postaršími turistkami, které zabírají celou šířku cesty, na moje volání nereagují a dál statečně rozhazují hůlkami kolem sebe. Nemám ve zvyku dělat dusno, za to mi podobné situace nestojí. Ale po 17 km jsem poněkud méně empatický. Tím spíše, že mne ještě dva kilometry čekají.
Zbytek cesty je v pohodě, tradiční závěrečné stoupání je signálem, že už jsem skoro doma. Kontroluji stav ve Fitbitu, vybírám fotku pro Twitter a hlavně do sebe liju minerálku. Na pití jsem totiž nějak zapomněl a 19 km bez kapky vody už docela pociťuji.
Video
08-10-2017