it´s too late to be late again

Články



Autorita v odpadkovém koši


Kde končí odpovědnost společnosti a začíná odpovědnost jedince?

Minulý týden se v tisku objevil článek o školách a šikaně v souvislosti s tím, co vlastně učitelé mohou a nemohou. Tečku tomu dala slova jednoho ředitele, který na adresu odcházející učitelky cizího jazyka prohlásil, že po odborné stránce byla výborná, ale výchovně žáky nezvládala, neměla tolik potřebnou autoritu. První reakce veřejnosti je zřejmá, proč do toho leze, když na to nemá? Bohužel, problém je úplně jinde, a to v chápání priorit v našem školství. Neustálý nářek nad nedostatkem jazykářů je vyústěním takových situací. Učitelka, která obor vystudovala a chtěla jej učit, opouští školu a dost možná i celé školství. Je chyba pouze v ní?

Příhoda s odpadkovým košem se stala národním hitem, média ji zmiňují při každém upozornění na projevy šikany, jedním z výstupů je slabost a mírná povaha hlavního aktéra-učitele. Jiný pedagog problémy vyřeší dobře umístěnou fackou, která má za následek prasklý ušní bubínek. Jde o extrémní případy v obou protipólech, co se ale děje mezi nimi? Zajímavé je, že v obou případech hráli hlavní roli muži, a to i přes neustále deklarovanou feminizaci našeho školství.

Stále se všechno točí kolem pojmu autorita, ale proč? Jak je možné, že dochází k těmto extrémním případům stále častěji? Je škola vůbec dnes schopna takové případy řešit? Jakmile ředitel projeví dostatek odvahy a něco zakáže, nemá daleko k vlastní obhajobě, protože chroničtí stěžovatelé se již těší na jeho manažérské selhání a v zástupech před školou se přetlačují, kdo udeří dříve. Kontrolní orgány bohužel často automaticky předpokládají chybu na straně školy, a teprve následně jsou ochotny uznat i selhání na jiné frontě, zejména v rodině.

Otázkou je, co je vlastně důležité. Kde je spodní hranice autority, kde končí ta přirozená, která může být dána právě tolik žádanou odborností, a kde začíná autorita nucená, která vyplývá ze života celé společnosti?

Mediálně otřepané téma vede ke společenské nutnosti – slaboši a idealisté nemají ve škole co pohledávat. Kdo nemá autoritu, začíná být pro společnost špatný pedagog. Možná si ani neuvědomujeme, že se hodnocení kvality učitele přesouvá z roviny oborové odbornosti do obecné úrovně, a to jak děti zvládá. Je to problém především základních škol, vzdělání je nárokové, škola musí vytvořit takové mantinely, ve kterých lze nějak fungovat. Jedinci selhávali vždy, dnes se ale jedná o selhávání systému, kdy stále častější průšvihy dostávají příchuť obecného problému.

Známé kauzy s natáčením dětských rvaček na video jsou tomu klasickou ukázkou. Kluci se rvali vždy, bohužel dnes to není z důvodu vyřizování účtů, ale s cílem mít parádní záznam nebo fotku v telefonu. V tom je ten posun. Změna osobních hodnot je v zárodku těžko zachytitelná, pracovat se musí také mediálně, působit na rodiny. Škola nesmí být v oblasti výchovných záležitostí na prvním místě. Pokud totiž je, znamená to jediné, že rodina nefunguje. A smíření se s tímto konstatováním je podrážení nohou právě školám. Jinak budou učitelé stále častěji postaveni před dvě alternativy. Buď působit pedagogicky a postupně se dostávat do role otloukánka, nebo se raději nechat za dobře umístěný pohlavek vyhodit, neboť tím prokážou dostačné výchovné selhání. Nebo se občas dobře opít, jak nedávno ukázaly tři promile u jedné učitelky.

01-06-2007

Váš e-mail:
Text:
Kontrolní kód:
Zapište číslicí, kolik je pět plus tři:
  
Na Timovi
Ve světě