Dvě parádní alba
Hudba, která bude vždycky výborná.
Dvě hodně povedená alba vyšla s odstupem čtyř měsíců během letoška. A podle mne patří k nejlepším hudebním počinům poslední doby. Dva rockoví veteráni nabízejí skvělou muziku s parádními texty, každý v jiné hudební poloze. Je neuvěřitelné, kolik let je poslouchám a nikdy mne nepřestali bavit. Protože s věkem roste jejich kvalita.
Michal Prokop vydal album Mohlo by to bejt nebe, které lze nazvat umírněný rock. Poslechově příjemné skladby nemají mezi sebou žádnou prvoplánovou hitovku. Je to dobře, protože díky tomu nehrozí oposlouchání. Přesto vám některé písně budou znít v hlavě déle. Pro mne to je jednoznačně Hoří Notre Dame, která musí potěšit každého, kdo má rád Paříž.
Vladimír Mišík přichází s dalším vyklidněným albem. Po excelentním Jednou tě potkám nabízí Noční obraz podobný emotivní zážitek. Skladby jsou pro pohodový poslech, zkusil jsem je do sluchátek při běhu a to fakt nefungovalo. Kdežto při čtení jako hudba pro podbarvení klidné chvíle jsou ideální. Ale až po několikátém poslechu, kdy nebudete mít potřebu vnímat texty.
Nejsem u obou zpěváků objektivní a koupil bych si i nepovedené album. Což ale ani v jednom případě nehrozí, obě desky (divné označení v dnešní době, že?) jsou skvělé. Prokop si stále drží nádech rockové stopy, Mišík nabízí melancholické zamyšlení. Já vlastně nevím, jestli se jim může dneska někdo rovnat.
17-10-2021