Články
O nemocných řidičích
Cesta ze Sokolova do Lokte, přibližně ve 14 hodin a 30 minut.
Vyjíždím ze Sokolova na Staré Sedlo, předjíždí mne auto, kterému nevěnuji přílišnou pozornost, protože nikoho neohrožuje. Díky rychlosti určitě nad povolenou hranici, při jemném sněžení a teplotě pod bodem mrazu pouze sebe, ale tím jsem se v poslední době přestal zabývat.
Přijíždím do Starého Sedla, kde mne (již v obci) dojíždí Ford Transit a moji padesátku válcuje minimálně dvojnásobnou rychlostí. Projíždím nejnižším místem v Sedle, kde mne tentokrát míjí Audi v ponurých barvách rychlostí blížící se menšímu orkánu. Na rozdíl od předchozího Fordu proti nám alespoň nic nejede.
Adrenalinový vrchol jízdy nastává při výjezdu ze Sedla na Loket, kde se po projetí zatáčky proti mně řítí stříbrný Mercedes ve snaze předjet celou řadu na sebe namačkaných aut v čele s nákladním. Z jeho místa totiž není do zatáčky vidět a nelze cokoli předvídat. Nakonec se cpe mezi dvě auta, jejichž řidiči okamžitě podléhají panice a já se divím, že jsem neskončil mezi skotem na vedlejší louce. A tak zůstávám pouze u přání, aby se ta kára někde rozbila a její oslík přestal být nebezpečným.
Příjezd do Lokte, kdy mne předjíždí auto již na území města opět nepříjemně rychle, a navíc v místě, kde běžně přecházejí chodci, mi připadá již jenom jako závěrečné zpestření uplynulých deseti minut. Za pozornost také stojí, že většina aut asi neměla blinkry, pravděpodobně utajená inovace výše uvedených značek.
A tím se dostávám k nemoci zvané kokotismus, jak ji pojmenoval MUDr. Xavier Crement ve své psychologické trilogii. Již chápu jeho stanovisko, že tuto nemoc nelze vymýtit, pouze redukovat. Podle něj jsou rizikovou skupinou postiženou kokotismem právě řidiči, kteří jezdí, jako by na cestách byli sami. Jak říká kamarád Michal, jde o chorobně narušené jedince, kteří takto spěchají do práce, aby byli první, kdo uvaří šéfovi kávičku.
16-12-2009